Kostel sv. Bartoloměje
Ves byla původně přifařena do Přibic, takže ivaňští museli na bohoslužby chodit přes pole. V době pohusitské dokonce katolická duchovní správa zanikla a lid z valné části přestoupil k nekatolickému vyznání. Protože nám chybí jakékoli vypovídací prameny, můžeme pouze usuzovat, že v kraji a na panství židlochovickém poddaní vyznávali luterství, nebo přinejmenším byli příslušníky jednoty bratrské jako jejich vrchnost, kterou byl od r. 1565 rod Žerotínů. Jejich první majitel Bedřich byl českobratrského vyznání a proslul náboženskou tolerancí, takže lze předpokládat příklon k této víře i u jeho poddaných. Na samém sklonku třicetileté války byl dokonce přibický kostel vypálen (1644), a tak ani nevíme, kde se konaly pobožnosti. Protože v zemi byl nedostatek katolických kněží, byla přibická fara opuštěna a Přibice i Ivaň byly přifařeny do Pohořelic. Ovšem i zde chyběl farář, takže až do r. 1673 celou rozsáhlou farnost obhospodařoval farář židlochovický. U pohořelické fary zůstala Ivaň až do roku 1785, kdy byla obnovena farnost přibická. O dva roky později byla v Ivani zřízena císařským dekretem Josefa II. z 16. května 1787 tzv. lokalie, což znamenalo, že v Ivani sídlil kaplan, podřízený přibickému faráři. Kaplan zde vykonával bohoslužby a všechny úkony, spojené s církevní správou vsi, jako byly křty, pohřby, svatby ad., matriční zápisy však byly prováděny v sídle farnosti, tj. v Přibicích. S postupným urovnáním poměrů rostla touha ivaňských věřících po vlastním svatostánku, a tak již v r. 1724 na náklady obce byla postavena pohřební kaple, zasvěcená sv. Bartoloměji. Ten byl podle církevní historie jedním z učedníků Páně a posléze se stal patronem celé řady řemesel, ale také sedláků a vinařů. Jeho jméno je odvozováno od hebrejského „bar tolmai“, syn oráče brázdy. Narodil se v Káni Galilejské a po Kristově zmrtvýchvstání kázal evangelium v Arménii, Indii a Mezopotámii. Snad v Sýrii byl umučen a od konce 10. století odpočívají jeho ostatky v chrámu sv. Bartoloměje v Římě. Bartolomějská kaple, původně sloužící jako kaple pohřební pro místní obyvatelstvo, po vzniku zdejší lokalie byla upravena a zabírala jen půdorys současné kostelní lodi. Po stranách štítu měla dvě nízké vížky. Za faráře Antonína Sládka, který ve vsi působil v letech 1804 - 1821 došlo k přestavbě kaple na kostel téhož patrocinia. Přestavba kaple v kostel byla prováděna v r. 1811, tedy po skončení tzv. napoleonských válek. Krajem protáhla vojska císaře Napoleona na sklonku roku 1805 a poté ještě jednou v roce v červenci 1809. Při obou taženích byli ve vesnicích jižní Moravy a také v Ivani ubytováni Francouzi a počínali si, zejména při druhém tažení, velmi krutě. Selské grunty i obecní pokladnice byly zruinovány, přesto se podařilo přestavbu kaple v kostel nejen zahájit, ale i dokončit. V následujících letech bylo pokračováno v úpravách a doplňování interiéru kostela. Tak v r. 1812 byl u brněnského malíře Ferdinanda Lichla pořízen pro hlavní oltář obraz sv. Bartoloměje, k pilíři vítězného oblouku přistavěna v r. 1813 kazatelna, v r. 1842 byla nad průčelím postavena nová věž, v r. 1852 byla položena nová dlažba, v r. 1856 byly pořízeny nové varhany, postavené znojemským varhanářem Benediktem Latzlem, v r. 1859 bylo zhotoveno brněnským malířem V. Hübnerem 14 obrazů křížové cesty, r. 1886 byl přestavěn a zvětšen oltář, r. 1893 byl zřízen postranní „lurdský oltář“ Neposkvrněného Početí Panny Marie atd. Další významnější úpravy v interiéru i exteriéru proběhly až ve 20. století, tak např. v r. 1926 byly na věž pořízeny nové hodiny, v r. 1927 bylo instalováno elektrické osvětlení, v r. 1934 byly vysvěceny a na věž umístěny tři nové zvony náhradou za zrekvírované pro válečné účely v r. 1916 a 1917 a v r. 1939, snad jako díkůvzdání za to, že Ivaň nebyla v říjnu předchozího roku zabrána s dalšími vesnicemi pohraničí, bylo pořízeno 6 barevných vitráží oken. Mimochodem - všechny byly inspirovány (krom sv. Cecilie) českými patrony. Zatímco se na úpravách po r. 1948 podíleli svými finančními příspěvky a dobrovolnými brigádami pouze sami věřící, po změně politických poměrů v r. 1990 se na nich významným způsobem podílel opět obecní úřad. Na tomto místě můžeme tedy ocitovat slova ivaňského faráře Jana Rösnera (1788-1798) z domácího protokolu, který sám založil, že „na celé Moravě se těžko najde obec, která by měla tolik závazků vůči kostelu a faře, a při tom je tak ochotně a věrně plnila tak, jak je tomu v Ivani…“ V současnosti jsou ivaňský kostel a fara spravovány z vranovické fary a přináleží do děkanství pohořelického.
